Life goes by

Paris, je t´aime

2. ledna 2011 v 14:41 | Sandynka
paris 3

Paříž.

Umělecké zázemí všech generací ...
Svoboda, krása, styl.

Kavárny, vinárny, palačinkárny, cukrárny, muzea, výstavy, umění ...
A proto se tam tolik těším.

Miluju Francii obecně, ale speciálně Paříž má něco do sebe. Ten shon všech lidí okolo, to, že je to centrum všeho, Eifelovka, Notre Dame, La Défence, Seina, Louvre ...

Nikde jinde to není jako tam.

A proto je to Paříž!

Vezmeme si papír a tužku ...

1. ledna 2011 v 23:18 | Sandynka
Nový rok.
Nové šance, příležitosti, možnosti.
Nová láska.
Noví přátelé.
Nové myšlenky ...

Je strašně krásné začít znovu. V čemkoliv.
Ale je dobré k tomu mít zvláštní důvod, zahodit staré a neohlédnout se totiž umí každý. Já nic nezahazuji, naopak. Myslím, že to, co tady moje pubertální 14letá maličkost vyplodila by nemělo být zapomenuto. Docela jsem se tomu smála, když jsem si to dneska prohlížela.

Ale chtěla bych začít znovu.
Mám k tomu spoustu důvodů ...

Napadlo mě to hlavně proto, že mi přišla upomínka od blog.cz. A také na tenhle blog narazila jedna osoba nějaký ten čas zpátky a také se smála. Tak mě to trochu nakoplo ... a řekla jsem si: "Proč ne." Aspoň se vypíšu, třeba mi to v něčem pomůže ... Zase se dostanu k tomu dělat "grafiku" ... což mě baví, a tak. Bylo by zajímavé, kdyby mi to vydrželo, snad to budu stíhat se vším kombinovat - škola, chlapec, dramaťáky, kamarádi, saxík, koně ... Už takhle toho volného času je málo :D
Ale připadá mi to částečně "intelektuální". Vypisovat svoje myšlenky a myšlenky pro druhé na veřejné místo, to má něco do sebe. Třeba je to hloupost a třeba si zase za pár let budu říkat: "Co jsem si to o sobě myslela?!", ale teď se mi to nezdá až tak špatné ...

Zanevřela jsem totiž na ten bohémský život. Na tu přehnanou svobodu, alkohol, pocit, že je člověk lepší než všichni ostatní ... Ale zanevřela je špatné slovo, nezanevřela jsem na něj. Pořád mě láká a fascinuje, ale asi už mě přešla potřeba si touhle cestou něco dokazovat. Chvilka stačila ... a stejně to nebylo naplno. Stejně to byla jen metaforická představa něčeho tak krásného, co jsem viděla u druhých - konkrétně u druhého. Ten člověk mě fascinoval, obdivovala jsem ho, vzhlížela k němu, dělala co mu na očích vidím, svým způsobem jsem ho i milovala, i když to opravdu nebyla láska, ale hlavně jsem se ho bála. Bála jsem se toho, že nevím, čeho je schopný, bála jsem se, co v další chvíli udělá a zároveň jsem si hrozně přála to vědět. Chtěla jsem ho znát a být mu nablízku ... Idol. Nic jiného to nebylo. Ale s idolem se nedá žít. nedá se žít podle něho, aspoň ne dlouho. Chvilku to stačilo :)

Zajímá to vůbec někoho jiného než mě? A ikdyby ne, pro mě to totiž má velkou hodnotu, citovou, vzpomínkovou ... a bolestivou. Ale je to pryč, teď jsou krásnější časy - jsem šťastná :)
A v to jsem snad nikdy nedoufala, alespoň ne, že to bude až takhle krásné a dokonalé :)
 
 

Reklama